školní slohy
Špatný sen
Nedělní odpoledne ve mně probudilo velice dobrou náladu. Otevřela jsem si v pokoji okno, abych mohla vnímat čerstvý jarní vzduch. Zapla jsem si rádio a pustila se do zábavné činnosti, kterou pro mě bylo kreslení.
Kreslím si a kreslím, vnímám čerstvý vzduch, který se mi nezdá příliš čistý. Pootočím hlavu a mé oči spatří mlhu. ,,Kde se zde odpoledne mohla vzít mlha?“ v duchu se ptám sama sebe. Abych se přesvědčila, jdu se podívat k oknu. Všímám si, že mlha je čím dál více hustší a tmavší. Zmocnil se mě strach, že někde hoří, doufám, že to není u nás. Vyběhnu rychlostí světla do kuchyně, do obýváku, … u nás nehoří, oddychla jsem si, ale stejně to nemůžu nechat jen tak.
O pár chvil později slyším přibližující se zvuk. ,,Jsou to hasiči, policie nebo sanitka?“ nevím, já to nerozeznám. ,,Stejně to zjistím.“ Před oknem hasiči přibržďují, ale ještě o trochu popojedou. Zkusila jsem se naklonit, ale sklo mě zarazilo.
Trochu vidím! Vidím, jak plameny na protějším domě stoupají do výšky, připadá mi to jako špatný sen. Tolik ohně pohromadě jsem ještě neviděla. V ohni vidím zlo, jako by se tam ďáblové honili.
Ještě že hasiči přijeli včas. Jsou hodně rychlí, než jsem se stačila vzpamatovat, všichni požárníci drželi v ruce hadice, ze kterých vybíhali skřítci.
Mokré, modré stvoření se mi zdálo roztomilé. Hned jsem si je oblíbila. Představila jsem si, že na mě mávají, ale asi to nebyla pravda, měli moc práce s ohnivými pány. Ďáblové mi přišli takoví mstiví. ,,I když.“ zamyslela jsem se. ,,Vždyť nemají důvod.“ čím jsem více přemýšlela, tím méně se mi zamlouvali. Nemám je ráda, proto fandím skřítkům. Doufám, že mě nezklamou.
Chvíli to vypadalo, že se smířili s prohrou, bylo to, jako by jim docházely síly. Myslela jsem si, že už jich tam víc není, myslela jsem si, že je nádrž prázdná.
Mé oči to nevydržely, začaly produkovat vodu. Slzy mi stékaly po tvářích. Nechápu, co si oči myslely. ,,Chtěli snad vyrobit nové skřítky?“ potichu uvažuji. ,,Každý skřítek, každá kapka vody by pomohla na malý plamínek, ale na takový ne!! Tohle je požár, na ten by dvě kapky nestačily.“ snažím se přestat brečet. Musím aspoň zachovat chladnou hlavu. Ruce nedokážu nechat suché, hrozně se potí. Stisknu pěsti a čekám, jak to dopadne.
Mám v tom úplný chaos, nevím, co se děje. Plameny od nepatrné svíčky se šíří do dalších místností. Hasiči běhají sem a tam. Vypadá to, že jsou na tom podobně jako já.
Teď jsem leknutím odskočila od okna, ovšem hned jsem se vrátila a zkoumala ten nový zvuk, který mě tak vylekal. Bylo to jak syčící had.
Oči se zaměřily na volně ležící hadici, která z ničeho nic oživla, hýbala se a skřítci z ní vyskakovali plní energie. ,,Stal se zázrak!“ vykřikla jsem radostí. ,,Teď už snad vyhrajeme!“
,,Do toho, do toho!“ fandím nahlas ze všech sil. Boj se uchýlil ke konci a mí favorité vyhráli.
Chtěla jsem jim pogratulovat, ale nemůžu, tak se aspoň dívám, jak požárníci sklízejí vše, co k hašení požáru potřebovali. Teď nasedají do vozidla a odjíždějí, zamávám jim a naposledy pohlédnu na zdevastovaný dům.